Nanakubana | Zpátky na Zen

 A už jsem zase v plné polní. Na den přesně mi byla otevřena imaginární závora přidrátovaná zákonem, hygienou a čistým svědomím. Na den přesně k tomu, abych se mohla připravit na to být zálohou nyní prázdné polní nemocnice. Z 11 nahlášených nás na kurz Červeného Kříže Ošetřovatel_ka v záloze (dříve (tzn. před pár týdny) základy moderního ošetřování) došlo 5. A byly jsme

"Podívej!" ukazuji prstem směrem mého výhledu ze studia, "Tenhle čas mám moc ráda, už je to na rozsvícení, ale lampaři jakoby se o minutku zapomněli." A pak během pár vteřin blik! Ulice se lampa po lampě rozsvěcí jako vánoční stromeček. Úsměv se mi rozteče od ucha k uchu. Milý na mě z laboratoře zamrká zpoza svého notebooku. Užíváme si bez přestání už 7. den z 12 v mém 1+1 bytečku,

Ráznost obou mých rodičů mě naučila neváhat se za sebe prát. Troufali si tak na mě vždy jen tací, kteří si na druhé troufají už z podstaty své povahy. Asi i model ,,muž ženu nebije" vrytý do závitů většiny příčetných chlapisek, mi několikrát ochránil mou nebojácnou tvářičku. Zcela šokující a po anglicku mysl rozstřelující momenty

 Už tolikráte jsem začínala blog. Od svých brzkých nácti. Byla doba, kdy mi to šlo. Sdílela jsem hlouposti, které zajímaly mě a několik dalších. Pak jsem začala psát o sobě, svém nácti prožívání. A to několik dalších zajímalo ještě víc. Byla to doba začátků blogů, tedy naše online gramotnost byla na akorátní úrovni líhnoucích se puberťáků. A tak virtuální prostor často nesmlouvavě přesně a vtíravě hluboce kopíroval vývoj bouře našich myšlenek a přehrabování názorů na svět. Do deníčku bylo možné psát vše a ten pak schovat pod polštář. Jakou nálož hněvu musel by snést ten, jenž by naší svatou soukromost urousal svými nenechavými prsty. Naproti tomu čtenář našich deníčků webových byl náš přítel, spřízněná duše, se kterou jsme se mohli naprosto sdílet. Netušíc, že lezu do vážného světa, kde už platí pravidla dospělých, kde musím myslet na bezpečí své i těch druhých, že naproti slídivým očím kradoucím zapsané dny v deníčku tajně, ve světe online se zálibou zanechá páteř lámající hanu pod čarou "komentáře". Byl to můj svět světa venku, který se stal hostinou mrchožroutů, jež mi měla připomenout starou nauku intenzívně předávanou poslední desetiletí: radši mlč! A tak jsem radši mlčela, nechala ten svět, ve kterém prý pro mě nebylo místo, plout. Dodnes mě přepadají velké úzkosti mám-li zveřejnit i jen maličko ze svých náhledů na sociálních sítích.

Lámala jsem si hlavu, jaký koncept dát tomuto svému několikátému novému světu. Čím se u něj přidržet? Mám jich několik. Ale zatím potřebuji objevovat. Potřebuji psát, zkoušet a nacházet. Ocitáš se tedy, milý čtenáři, v šuplíku mého psacího stolu. Proto snad ta změť, proto ta necenzurovanost. Za mnohavrstevnatými nánosy okoukaného, nakonec se, jak doufám, přeci jen setkáme v tom původním.

Krásnou jízdu.