"Podívej!" ukazuji prstem směrem mého výhledu ze studia, "Tenhle čas mám moc ráda, už je to na rozsvícení, ale lampaři jakoby se o minutku zapomněli." A pak během pár vteřin blik! Ulice se lampa po lampě rozsvěcí jako vánoční stromeček. Úsměv se mi rozteče od ucha k uchu. Milý na mě z laboratoře zamrká zpoza svého notebooku. Užíváme si bez přestání už 7. den z 12 v mém 1+1 bytečku, a přesto se nám krásy kopcovitého výhledu na východ neomrzely.
Šoupal se ke mně ten přízrak pajdavě krok za krokem a v tichu výhružně sípal své jméno. Nad jeho požadavky nebylo však možno ani uvažovat, vyháněla jsem ho tedy den co den litry bylinných tinktur a hektolitry odvarů děčínské směsi na dýchací cesty. Lepkavý kašel brzy skutečně rozpustily, s mozkem udusaným vatou si však neporadilo ani občasné stání na hlavě. Mód autopilota po několik dní úspěšně míjel náznaky i otázky, až mu dal nekompromisní stop Milý, nezavalený všemi důsledky, které mě vyslovením jména přízraku zasypou. "Bejv, naposled," chytá mě v kuchyni za ruku, kterou si strkám do krabičky oběd na Zámeckou polední pauzu, "něco jsem od tebe včera chytil. Nemůžeš tam jet." Přímou konfrontaci už nelze obcházet. Zaklapnu víčko a zvedám telefon, do kterého se omlouvám z dnešní služby. Vím, že skrz mé 100% zakuklené utěsnění jediný dědeček ani jediná babička vir nechytne, ale riskovat 2 členy personálu ze zbývajících 8, tedy plných 25 % práce schopných, je moc i na tupost mého autopilota.
Přes den se sebou ještě hraju pár her o pouhé prevenci. Když však večer můj čich vyhasne docela, záře reflektorů se přesune na osobní morální selhání, které právě čekalo na svůj potlesk. Intelekt je v této na čest hanobící lapálii docela nevinný, střílel své postřehy ještě před jakýmkoliv viditelným ohrožením. Nemám jedinou adekvátní omluvu, kterou bych mohla na obranu svého počínání vytasit. Osměluji se tedy jen sdílet své bezpříkladné nejednání.
Poslední týden v říjnu se vláda tváří v tvář děsivým každodenním nárůstům 15 000 nakažených , že se mi dnes zalíbila ta procenta, tedy týdenního nárůstu přes 1% české populace, rozhodla přitáhnout otěže neohroženému lidu českému.
Foto: Jakub Plíhal
Docela vladařům rozumím, už jen chybí, aby během prohlašování zaklapávali víčka krabiček s obědem, a běžela bych je na tiskovku sestersky obejmout s ukňouraným "já vím, já vím, jak já, pánové, vím!". Místo obědů se však začalo zaklapávat nad hlavami různých osob a osobností, jejímž vyexpedováním se měla rozhořčená nálada alespoň krapet uvolnit. Tedy objímání a soucítění, pánové, se tůdle nekoná! Konala se ale první výstražná poznámka mého neselhávajícího kritického uvažování – neměla bys, milá Náno, chodit za svým Milým. Sdílí byt s dalším, není to vůči němu fér. Tahle myšlenka, jako mnoho dalších nevytoužených, se pokoutně vyloupla při spočívání na záchodové míse. Unaveně jsem ji, jako mnoho dalších nevytoužených, spláchla spolu s obsahem záchodu.
Kašel přišel v době, kdy byl náš obchůdek oslaben nepřítomností skvělé duše rovnající si záda v lázních. A po vzoru Werfelova věčného Jakobowského, který vyhání situaci k nadějným spádům tvrzením, že vždy existují právě dvě možnosti, rozhodla jsem se pro tu možnost druhou, totiž že mám obyčejný vlhký! kašel. Vzteky mi však cukalo v koutcích při vzpomínce na matinku nad věcí, která do našeho obchůdku o velikosti mého bytečku přitáhla asi 6letého ukašlaného caparta bez roušky. Ezoantivirový spreji vůně borovic rozstříkaný kolem, spas nás!
Nejhorší moment ovšem nastal, když se pomoc proměnila v umanutí. Když jsem se rozhodla, že do toho sanatoria pro babičky a dědečky s postižením a infekční klatbou prostě pojedu, protože tentokrát se chci přičinit. Nebyla jsem s to být tím pravým hrdinou a zříci se samolepky za hrdinství všemi chápané. Skutečnost, že jsem se o svůj úděl virohostitelky s nikým nepodělila, je více mým štěstím, než promyšleným postupem.
pokračování příště, milouši