Nanakubana | Smrtící reflexe

 "Dušičky, Samhain, Den mrtvých – toto období je stvořené k reflexi toho, co máme, zrevidovat, co už dál nepotřebujeme, a to dát Moraně. Ona nám to vezme tak či tak, čím více se budeme bránit odevzdat to, co už neslouží, tím více to bude bolet."

Podnětné krédo shrnující myšlení, ke kterému jsem se před lety přiblížila – k pozornějšímu sledování propojení nálady lidské s náladou přírody. Letos jsem tyto dny, kdy prý mrtví chodí zpět mezi živé, strávila v Rakousku. Jestli se tyto světy opravdu hlouběji prolínají, či je-li vůbec svět za světem, nevím. Co ale vím, že nám vykradli hrob. Přesněji řečeno ukradli. Babička s maminkou šly v pátek pozdravit naše drahé předky, a ač se snažily sebevíc, hrob nenašly. V místech, kam jsme se chodívali pozastavit, nebylo nic. Nebyl tam ani kámen, ani díra po kameni. Bylo to jak vystřižené z dechberoucího závěru filmu Calvary; stopy, které člověk jednou vmáčknul do země, byly vpity, a jako by se nikdy nic nestalo, jako by daný život ani neproběhl.

Procházela jsem ve zvláštně poklidném šoku kopec Štýrského Hradce, ze kterého jsem večer mohla dohlédnout až do daleké tmy. Co to má být? Co mi má tak hluboce symbolická událost vykřičet do mysli? Jiskřičku otázky nechala jsem prskat v tichu neznáma. A její prskání ozářilo mi staré, zasunuté obrazy. Matky vzlykajíce objímající kusy těl svých dětí. Pach střelného prachu v lepkavé směsi potu a krve. Ohlušující rány minometů. "Dušičky, Samhain, Den mrtvých – toto období je stvořené k reflexi toho, co máme, zrevidovat, co už dál nepotřebujeme, a to dát Moraně. Ona nám to vezme tak či tak, čím více se budeme bránit odevzdat to, co už neslouží, tím více to bude bolet."

Přijdu si trochu škarohlídsky. Snad za to může moje první mise po maturitě ve válečné Ukrajině. Svět se mi tehdy roztrhnul na dva. A paradigmata, kterých se drželi lidé v jednom světě, zdála se k neustání směšná pro svět druhý. V těch obrazech, které se znovu vykřičely ze tmy, jak banálně znělo novopojetí Morany, laskavé a moudré Matky Smrti. Nic laskavého, naprosto nic moudrého na výjevu války nenalézám. Ať je podzim nebo jaro, řeže krky, seká končetiny a drtí hlavy těm, jejichž čas se ještě nenaplnil. Výzvu milovat tuto Smrt může jen člověk nedotknutelně vzdálený nebo neuvěřitelně pomačkaný.

Hledím do tmy za tmou, ve které tuším plynout Muru. Dušičky, Samhain, Den mrtvých – toto období je stvořené k reflexi toho, co nám bylo odňato, zrevidovat, co ještě stále oplakáváme a přijmout, že na odžití některých ztrát je jeden lidský život málo. Je to čas k vylovení zazděných zlomenin na světlo světa. Ony vybublají tak či tak, čím více se budeme bránit uvidět to, co stále krvácí, tím více to bude bolet. Je to čas k tomu se znovu vydat na cestu, která nás učí, jak s otisky Smrti dál kráčet Životem.