Nanakubana | Certifikovaná přebalovačka plen

 A už jsem zase v plné polní. Na den přesně mi byla otevřena imaginární závora přidrátovaná zákonem, hygienou a čistým svědomím. Na den přesně k tomu, abych se mohla připravit na to být zálohou nyní prázdné polní nemocnice. Z 11 nahlášených nás na kurz Červeného Kříže Ošetřovatel_ka v záloze (dříve (tzn. před pár týdny) základy moderního ošetřování) došlo 5. A byly jsme báječná ženská sestava. Své zkušenosti nám předávala laskavá a dle mého neodborného pozorování velmi schopná vyučující ze zdrávky. Je pro mě ztělesněním své práce. Pentličky tomu přidává i fakt, že ona zdrávka je církevní, a mně prostě připadalo, že jemnost té paní je prokontemplovaná naprostou přítomností u trpících a potřebných. Přišla mi tak úžasně uzemělá, zároveň zcela plynulá, snad z toho, že její každodennost tvořívalo setrvávat v šeru vytrácejícího se života, přijde mi, že jí může máloco vykolejit. A ta šlechtická noblesa z ní vyzařující je uhnětena z vědomí důležitosti své práce, a zároveň z vědomí důležitosti práce druhých a hluboké úcty k životu a umírání. No ano, prostě si ji namaluju a portrét připíchnu na nástěnku, haha.

Bezva bylo, že jsem za sebou jednu službu v covid sociálních službách měla. Všechny informace jsem tak ve svém soukromém kině vzpomínek lepila barevnými papírkami ke konkrétním momentům a osobám. Ve zkratce jsme se učili oblékat sebe (do covid oblečků), pacienty (do andělíčků) a jejich postele (do povlečení s uzlíkama v rozích prostěradla). Umíme už také pacienty otáčet, polohovat, umývat, krmit a eticky zvládat.

Pro mě bylo nejrozpačitější zvládnout situaci, kdy jsem se přihlásila jako dobrovolná figurantka k převlékání postele s ležícím pacientem, čehož se má královna dne rozhodla využít k natrénování nasazování plen. Ač to bylo přes gatě, stejně mě ten pohled od pleny mezi mýma nohama vzhůru k pilným kurzistkám dychtivě si zapisujícím poznámky poněkud znejistil.

Večer jsem volala horkou novinku mamce s babičkou. "Tak mám kurz na utírání zadků!" hlásím lehce provokativně babičce, která mamince zatrhla vysněnou kariéru zdravotní sestry řka, že nebude celej život lidem utírat prdele. Tato milovaná rázná žena se už skoro ¾ roku hrabe z těžké trudomyslnosti, což přidává vrásky na čele ze starostí a kolem očí ze smíchu jejím vysušeným černým vtípkům. "No," hlesne babi, "konečně máme v rodině profesionála." A pak povídáme o všem, jak s mými ženami rády povídáváváme. Podtrhnu nezpochybnitelné výhody právě prodělané nemoci v protilátkách, které nás s Milým budou přes Vánoce a po nich, kdy se očekává další viru vzedmutí, chránit. Hovor končím nabídkou, že kdyby někdo chtěl utřít zadek, už vědí, kam se obrátit. Na což mami zareaguje sdělením, jak je super, že teď už může být klidná. Dnešní den byl prostě plný senzačních žen.