Promiň, nemůžu. V neděli jdu olizovat žáby.

Jdu do toho. Bude to jako skok z útesu. Více rozmýšlení nepomůže, prostě mám a kdykoliv v budoucnu budu mít strach. Nervozitou se mi těžko usíná, ale je to tak. Příští týden jdu poprvé na rituál kamba. 

Týden ubíhá v lehčí nervozitě. Dietní doporučení mě příliš neomezují. Vyúsťují v sobotní lehkou večeři, a v neděli dopoledne vcházím do místnosti plné kambo mazáků. Tedy spíše kambo mazaček. Vlastně mě překvapuje, že u něčeho vcelku drsného, rozhodně neextatického, je převaha něžného pohlaví.

Namísto snídaní si po úvodním popovídání plníme žaludky litrem a půl vody. Příchází šaman a vpálí nám tlustou vonnou tyčinkou několik teček do kůže, tvoříce tak vstupní bránu pro kambo. Kambo, to je žabí enzym, který jim odedávna amazonští indiáni slupovali a před lovem se jím pročišťovali. Do narušené kůže si vmáčknou solidní dávku (po evropsku řekněme tak 10 teček) a jedou. Za hranicemi Peru se technika mění a dávka se přidává postupně. My tu jedeme zápaďácky. Mazačky dostanou několik teček do ramen, já dvě nad kotník, čím dále od srdce, vysvětluje mi šaman, tím pozvolnější náběh. Popálení jsem se bála snad víc než toho, co má kambo vyprovokovat. Vidouce, že nejde o proceduru bolestnější než dotknutí se rozpaleného hrnce, vydechnu úlevou. 

Rytmická etno hudba hraje, dým z šalvěje bílé se vsakuje do zdí, a šaman mi přikládá první dávku kamba do první tečky nad kotníkem. Buď při zemi, nenech se vystřelit, soustřeď se na dech. Ostatní, uvítáni vícetečkovaným začátkem, již ze všech stran produkují bouřlivé skučení, dávení a čvachtání dvou litrů vody. Já se cítím trochu sjetá, žaludek se mi rozvlnil jak při ranní kocovině, chytnu si tedy svůj kbelík, ale vlastně se moc neděje. Dbám rad, chřestím si chřestidlem a držím se při zemi. 

Dobrý, tak jdeme na další dávku. A to už začíná zajímavější čas. Z pánve mi vyjede hutný proud tepla až do krku, kde čípek dostane pěsťovku a od něj se proud rozpukne do uší, ve kterých se mi bubínky propnou jak při jízde na horské dráze. Hledím na rudnoucí ruce a představuji si, jak asi vypadá můj obličej. A za chvíli je to tady. Začínám plnit svůj kbelík svým litrem a půl vody. Není to nic moc. Je to jak fakt blbá kocovina. Postupně objevuji nové zvracející fígle, jak tělo může v tomto bohulibém procesu žaludek podpořit. Vyplazování jazyku alá maorský bojovník zdá se mi zatím nejúspějšnější.

  

Je mi blbě, ale nejsem mimo. Stíhám si sledovat čas a koukám, že mi to - narozdíl od ostatních - trvá dlouho. Čekala jsem 20 minutes of intensive vomiting, jak na internetu našel Milý a ihned odmítl svou účast. Ale ve výsledku to pro mě byla hodina občasného ublinkutí a neustálého žaludku na vodě plavání. Šaman přichází s třetí tečkou. Vyloudím ze sebe nejzbědovanější kukuč, jakého je vysloužilá herečka schopna, předsunu spodní ret a zakroutím hlavou "už nechci.

..". Mrkne na mě "dáme trošinku, máš to na hraně" a já smutně pokývu hlavou. Nastává zlom. Cítím, že s každým následujícím vyprázdněním se mi ulevuje. Jen krk pálí jak chlorovodíkový čert.

Po chvíli uléhám s přáním, že už to mohlo stačit. Po čase seznávám, že nestačilo. Ale pak už si říct nedám, a ležím. A jsem v klidu, myslím na blbosti, na hezkosti, říkám si, že bych asi měla zrovna teď být oduševnělá a myslet na ideály a vůbec výšiny lidské existence, ale pak se na to vyprdnu a myslím zase raději na Milého a na to, jak je báječný. 

Po hodině chillingu vstáváme, dostáváme čerstvé šťávy a ovoce, a povídáme si tom, co se právě dělo. "To je stejně hustý" povídá jedna mazačka "jak člověk může v jednu chvíli prožít tohle blití, a v druhou být úplně v pohodě". Mazáci tiše přikyvují, já si chytám svůj vlnící žaludek. Inu, jakmile se člověk jednou rozhodne, že jde blejt, tak má prostě blejt, a to až do dna. Mrzelo mě, že jsem neměla sílu na to říct si o čtvrtou tečku, protože jsem jí jistě potřebovala. Zbytek dne jsem prospala a bylo mi prostě blbě.

Ovšem následující dny jsou příjemné. Čekala jsem příliv nezdolné energie. Nestalo se. Ale skutečně se cítím čistší, na všech úrovních. Tělo reaguje mnohem citlivěji na vše, co do něj strkám, a spoustu z toho prostě nechce. Stejně tak velice citlivě vnímám, co mě zanáší mentálně. A tak o chlapovi, co mě nadával, protože si myslel, že jsem Slovenka a byl to xenofobní trumpeta, nevyprávím, ač je to bohatě rozvětvená historka, která společnost pobaví a řádně vyburcuje. Cítím totiž, jak se už jen při vzpomínce špiním xenofobní špínou.

Doufám, že budu mít třeba za rok stejnou dobou znovu příležitost, a že už se budu bát méně dostat tečku. Užiji si každý žaludku stah.

P.S. Pokud vás, milí čtenáři, popisovaná procedura zaujala, šokovala, nadchla, přikládám první video z trojdílné sérijky přibližující celý proces.