Nanakubana | Proti kamenu kámen

Ráznost obou mých rodičů mě naučila neváhat se za sebe prát. Troufali si tak na mě vždy jen tací, kteří si na druhé troufají už z podstaty své povahy. Asi i model ,,muž ženu nebije" vrytý do závitů většiny příčetných chlapisek, mi několikrát ochránil mou nebojácnou tvářičku. Zcela šokující a po anglicku mysl rozstřelující momenty nastanou, když auru nedotknutelna někdo přehlédne.

Prvně se tak stalo v krásách italských sjezdovek, kdy jsem místního dědu nenechala předjet ve frontě. Už mě ten italský způsob stání front vytáčel a il nonno přiklouzl právě v čas, aby byl zastaven roztrpčenou slovanskou děvou. Obdržela jsem ránu pěstí do paže. Z děvy se stala Devana a křik angličtiny, které patrně rozuměl každý krom adresáta, takřka strhl nedalekou lavinu. To zase nečekal on. Pěstitel se tvářil tak, jak mu nařizovala jeho italská hrdost, asistent u vleku se smál tak, jak mu nařizovala jeho italská nátura. Bylo to jemné upozornění, že svět funguje v mnoha barvách a přesvědčeních. A některé z nich mi mou a priori ochranu neumožní.

A že převraty chodí vždy nejméně po dvou, ač radši berou celou partu rozpouštěčů zarytých přesvědčení, ve stejnou dobu bylo mé vášnivé srdce zlomeno způsobem nevybíravým. Nad způsob bývá bolestnější uvržení zrady samotné, konec důvěry v to, co přecházelo smysly a roztahovalo schopnost mít rád. A tak jsem v jeden moment nebyla v bezpečí před muži ani venku, ani uvnitř. Nezáleží na racionálnosti vědomí, že muži mi skutečně neublíží, neudělali to doteď, a že v naší společnosti je velice nepravděpodobné, že by své fyzické výhody využili. Notabene jen k tomu, aby ublížili. Ochromující strach z naprosté vydanosti mi sedl pevně za krk a ostře stiskl hruď.

Na plné otáčky ho roztočil hloupoučký incident, kdy má horkokrevná maminka spucovala přidrzlého kamioňáka. V tu chvíli mi došlo, že nám oběma může přidrzlo nakopat zadek do fialova. Sotva jsem dýchala. V mysli jsem nechávala matince plnou zodpovědnost za nesení si důsledků svého křičení, přesto mě ta zranitelnost odzbrojila.

Ve světě je teď in říkat, že doba patriarchátu = doba agrese a hierarchie na základě moci jí vydobyté, padá. Páprdové a páprdky drtící své poddané, tedy podřízené, odpadávají od koryt, a brzy budou mít harmonie, soucit a laskavost navrch. To si tedy přeji moc! S touto důvěrou ve vrnivější zítřky ohledávám nové způsoby, jak odradit dalšího, co by mi rád dal pěstičkou. Věru nemám příliš rozmanitý repertoár, tak jsem přirozeně začala na druhém konci. Křičíš na mě, mhm, ano, takhle to není, dobře, ahoj. A pak bolest, šílená hrůza ze zranitelnosti, kterou jsem dříve zahrazovala vystrčenou bradou, se mi z hrudi vylívá do očí. A pak znovu, příště zase, a poté nejinak. A až potom slz začne ubývat, ale ano, skutečně začne! Bolest podá ruku hněvu a já tu stojím, s nechápavým pohledem, jak se můžete vy takhle chovat. Vymizel jaksi dovětek ,,ke mně!", a s ním i nutnost dokazovat, že mě teda neutlučete, že já si to teda nezasloužím. Ta otevřenost k odhalení, že si to třeba možná vlastně zasloužím, pro mě, jak se zdá, byla a je cestou. Opakovaně v ní totiž nacházím, že se sama sebe nemusím bát. A že se nemusím bát ani o sebe. A pak seberu ten vztek prolézající od břicha až po krk, a vrátím ho zemi, jako shnilé jablko. Když ho utrhnu na stromě, také nezačnu křičet na strom, jak si dovoluje mi dávat shnilá jablka, a proč zrovna já? Že jsem mladá zranitelná žena, co?! Víš, že tě nepokácím, co?!

Zavírám oči, nechám ukápnout pár slz, když se jim chce, a pošlu ten tlak do nohou, a pak ještě níž. A pak si třeba půjdu dát to jablko. Všimli jste si už, kolik milých a laskavých lidí na jednoho protivu prošupajdí vašim dnem?