Nanakubana | Pomoc těm, kteří pomáhají

První virová vlna u nás byla, jak jistě uznáte sami milí čtenáři a milé čtenářky, občansky ukázková. A proto v něčem možná i roztomilá. V Brně se tisíce nervózních studentů zapálilo pro to být užitečnými a nabídka tak dalece přesahovala poptávku dědečků a babiček po donáškách nákupů a online doučování angličtiny jejich vnoučat.  Zaplály vatry nesčetně svépomocných online aktivit a příspěvků, kterými autoři uklidňovali spíše sebe pocitem, že něco dělají a jsou užiteční. Odpusť milý čtenáři mou jízlivost. Uvolňuji skrze ni svou tehdejší ochromující úzkost z toho, že patřím mezi ty, kteří zcela nezakrytě "nejsou užiteční" a trochu jsem záviděla těm, kteří se buď za své hrdinské činy za samolepku nestydí, nebo o neefektivnosti toho počínání nemají páru. A pak nadešel podzim. A konečně nadešla ta chvíle. Byli jsme v průseru.

Jsme v něm až po uši i teď, když píši tyto myšlenky. NATO, EU a státy sousední i na druhé straně oceánu nám do naší kotlinky posílají plicní ventilátory a své lékaře. Pro jednou nejsme světu pro smích, ale – jak kdosi trefně poznamenal prvně od husitských tažení, se (o) nás bojí. Na začátku nám nebylo patřičně sděleno, že s nárůstem nemocných lidí vystřelí i počet nemocného zdravotnického personálu – asi že oni budou také lidé! A už to přišlo, tragik si poslední dny muže umnout ručičky. Medici ke svým zkouškám dostali od státu povinnost nemocniční služby 40 hodin týdně, a tak zoufalé nemocnice a sociální zařízení už berou zavděk jakýmkoliv studentem. I rozhodla jsem se tedy také zakuklit.

Dnes ráno jsem s další dobrovolnicí vjížděla do strmého kopce Habrovanského zámku. V půli jsem se rozmýšlivě zastavila, a poté, co jsem se poprvé v životě rozjela do ultrakopiska na ručku a zaparkovala nakrásně zadek ke zdi, poplácala jsem se po ramenou slovy Náno, za to ti patří bonbónek. "Za kým jdete, slečny? A, no, tak ten má covid." Takové bujaré přivítání nás nepatřičně rozesmálo. Mezi staroušky postihnutými krom zubu času i různými vrozenými neduhy už pobíhali dobrovolníci z Červeného Kříže a profesionálové z jiných institucí, kde byla situace útěšnější, než 14 pozitivních zaměstnanců z 22. Sundaly jsme oblečení, nahodily mundůr postapokalyptických přeživších, a jaly se hopkat rovněž. Možná by Tě, milá čtenářko, mohl zajímat ten módní kousek, mě zajímal zcela naprosto. Přežiješ-li apokalypsu či se přidáš k anticorovna dobrovolníků, je dobré být na obleček připravena lehoučkým, zato savým tílkem a legíny. Na to přijde druhá nejextravagantejší část, bílý overálek, který korunuješ tím top futuristickým štítem z plexiskla. Pod něj na ústa patří respirátor, na ruce dva páry rukavic, na botky plasťáky jak k zubaři, a jedeš.

My jsme jely milosrdnou 6 hodinovou směnu. Byly jsme dnes především vrchní devirátorky a po našem útoku šplíchadlem dezinfekce nezůstala klika suchá. Výměnou vrchního páru rukavic staly se z nás baristky a místním kavárenským povalečům poodnášely jsme kafe z automatu. Koordinovala nás naprosto nad jakékoliv možné očekávání laskavá sociální pracovnice, která si nás přebrala po servírování snídaně, které jsem tu snad polo záměrem přeskočila. Ale zatnu zuby a představím Ti ho.

Že byly ke snídani párky s chlebem mi i přes mé masa se zříkání přišlo docela sympatické. Jsou mezi zdejšími babičkami a dědečky i tací, kteří by párek mohli leda tak srkat, a pro ty nesla jsem k snídani kaši. Bezva, vyhotovým pod všemi ochrannými vrstvami úsměv, kaší pokrmým raději než mrtvolou. Vstoupím do pokoje, kde je třeba asistence, a přes nos mě praští z praxí známé čpění lidské moči. Ojojoj, jsem měkkota, ještě mi to hýbe žaludkem, provinile zamrkám na mističku ovesné kašičky. Pane Ondro, dáte si snídani? Pan Ondra baští, ale za chvilku narazím na část potřísněnou hořčicí. Ptám se tedy sestry, je-li snídaně sladká či slaná, jelikož pan Ondra jí má potřísněnou hořčicí. Se souputnickým úsměvem se mi dostává odpovědi, že pan Ondra snídá to, co ostatní, a ovesná kašička je tedy maskovaným mixem chleba, hořčice a párku. Žaludek mi zběsile zapulzuje, já se však rozhodnu ho chytnout pod krkem veselým zašveholením Jůů, astronautská snídaně!, přitom však vrhám vyčítavé pohledy na misku, jejíž obsah mě tak přesvědčivě šálil. A jako tolikrát v duchu smekám štít před všemi pečovatelkami a pečovateli, kteří své povolání vykonávají se samozřejmou, i těžce vytlačenou laskavostí.

Byl to fajn pátek. Náročnější úkony jako koupání a přebalování nám přiděleny nebyly, a vzhledem k tomu, že jsem na Zámku byla poprvé, ani mi zakuklený personál nepřišel divný. Je těžké pobírat a nějak se děsit toho, že právě opatrujete někoho s virem, kterým můžete položit svou rodinu a spolupracovníky, navíc v protijaderném oblečku, takže ani tento aspekt mi kdovíjak nepřitěžoval. Fajn den jsme završily extrafajn zprávou o Trumpově konečné v čele poblázněných států amerických, a daly si pa do zítřku. Tak pa i vám, milí, na přečtenou příště!