Co to tu, slečno, vlastně děláte?

 Už tolikráte jsem začínala blog. Od svých brzkých nácti. Byla doba, kdy mi to šlo. Sdílela jsem hlouposti, které zajímaly mě a několik dalších. Pak jsem začala psát o sobě, svém nácti prožívání. A to několik dalších zajímalo ještě víc. Byla to doba začátků blogů, tedy naše online gramotnost byla na akorátní úrovni líhnoucích se puberťáků. A tak virtuální prostor často nesmlouvavě přesně a vtíravě hluboce kopíroval vývoj bouře našich myšlenek a přehrabování názorů na svět. Do deníčku bylo možné psát vše a ten pak schovat pod polštář. Jakou nálož hněvu musel by snést ten, jenž by naší svatou soukromost urousal svými nenechavými prsty. Naproti tomu čtenář našich deníčků webových byl náš přítel, spřízněná duše, se kterou jsme se mohli naprosto sdílet. Netušíc, že lezu do vážného světa, kde už platí pravidla dospělých, kde musím myslet na bezpečí své i těch druhých, že naproti slídivým očím kradoucím zapsané dny v deníčku tajně, ve světe online se zálibou zanechá páteř lámající hanu pod čarou "komentáře". Byl to můj svět světa venku, který se stal hostinou mrchožroutů, jež mi měla připomenout starou nauku intenzívně předávanou poslední desetiletí: radši mlč! A tak jsem radši mlčela, nechala ten svět, ve kterém prý pro mě nebylo místo, plout. Dodnes mě přepadají velké úzkosti mám-li zveřejnit i jen maličko ze svých náhledů na sociálních sítích.

Lámala jsem si hlavu, jaký koncept dát tomuto svému několikátému novému světu. Čím se u něj přidržet? Mám jich několik. Ale zatím potřebuji objevovat. Potřebuji psát, zkoušet a nacházet. Ocitáš se tedy, milý čtenáři, v šuplíku mého psacího stolu. Proto snad ta změť, proto ta necenzurovanost. Za mnohavrstevnatými nánosy okoukaného, nakonec se, jak doufám, přeci jen setkáme v tom původním.

Krásnou jízdu.